Tereza Růžičková študovala v Anglicku už od strednej školy, teraz pracuje na jej projekte Nevypusť duši.
Studium v zahraničí je výzva, která člověku přidá hromadu zkušeností a školy v cizině často nabízejí větší perspektivu než ty tuzemské. Na tuto dráhu se vydala i Tereza Růžičková, která nám poskytla zajímavý rozhovor. Už na střední školu odcestovala do Anglie a po maturitě se jí podařilo dostat na prestižní Oxford. Tou dobou se však zhoršil i její zdravotní stav a začala propadat panickým atakám a musela studium přerušit. Časem se jí však podařilo se svým problémům nejen postavit, ale rovnou založit projekt Nevypusť duši, jehož cílem je zvýšit povědomí Čechů o duševních chorobách. Dnes opět studuje na Oxfordu a my jsme rádi, že se s vámi můžeme podělit o její příběh a názory.
Ahoj Terezo, známe tě jako studentku Oxfordu a mladou ženu bojující za větší informovanost Čechů v oblasti duševního zdraví. Jak bys ale popsala ty sama sebe ze svého pohledu? Pokus se nám trošičku přiblížit svoji osobnost.
Zajímavá otázka, díky. Není snadné popsat sama sebe ze své vlastní perspektivy. Asi bych řekla, že se na jednu stranu snažím být odvážná, pracovitá, klidná, hravá, a mám dny, kdy se mi to daří, ale zároveň sama sebe znám ve všech těch dnech, kdy to úplně nevyjde. Takže je pro mne důležité růst, zlepšovat se a být světu užitečná, ale vzhledem k realitám života se taky snažím nebrat se příliš vážně.
Díky získanému stipendiu jsi z třebíčského gymnázia přestoupila na střední školu v Essexu. Jak ses tehdy vyrovnávala s výraznou změnou prostředí? A co tě motivovalo v Británii už zůstat?
Změna prostředí nebyla lehká, ale měla jsem velké štěstí na dvě dobré kamarádky, ke kterým jsem rychle získala důvěru a které mi poskytovaly vřelou podporu a jakýsi druhý domov. Navíc, a to zodpovídá druhou část otázky, nejistotu nového prostředí pro mě kompenzovalo to, že mě to na nové škole moc bavilo, měla jsem kolem sebe intelektuálně inspirující učitele a přístup ke kvalitnímu vzdělání, v čemž jsem chtěla pokračovat na vysoké. Později se mi zalíbila výzva přihlášky konkrétně na Oxford.
V roce 2014 jsi nastoupila na Oxford a jako svůj obor sis zvolila Experimentální psychologii. Čím tě zaujal právě tento obor a jakým způsobem si studium financuješ?
Dlouhou dobu jsem chtěla studovat literaturu, ze které jsem v Anglii maturovala a velmi si ji tehdy zamilovala. Literatura mě bavila z podobných důvodů jako psychologie, knížky poskytují jakási „data“, se kterými čtenář může zkoumat lidskou mysl, chování, vztahy. Navíc mě vždycky hodně bavilo kreativní psaní. Později ale můj starší bratr, který je pro mě velkou inspirací, začal studovat psychologii a naše diskuze o lidské mysli mě vedly k závěru, že psychologie je spolehlivější, vědečtější způsob, jak se o lidech něco dozvědět a pomoci jim.
Studium financuji z několika zdrojů; na školné mám jako většina studentů půjčku od britské vlády a životní výdaje mi částečně pokrývají stipendia od Bakala Foundation, Kellner Family Foundation a příspěvek od univerzity, za což jsem velmi vděčná.
Jak se liší výuka na Oxfordu od vzdělávacího systému na českých vysokých školách?
Konkrétně univerzity Oxford a Cambridge jsou neobvyklé i v rámci britského vysokoškolského systému. Je to protože kromě přednášek a seminářů poskytují i tzv. tutoriály/supervize. Na těch studenti diskutují s učitelem o probíraných tématech ve skupinkách, které nebývají větší než tři studenti na jednoho učitele. To poskytuje hodně individuální přístup a zároveň je to velká intelektuální výzva pravidelně obhajovat své argumenty v přímé konverzaci s autoritou.
Jinak britské vysoké školy se obecně liší od českých tím, že se mnohem více píšou eseje (často i ve vědeckých předmětech) a zkoušky bývají písemné a anonymní, s ústní zkouškou jsem se tu nesetkala.
Najdeš nějakou nevýhodu studia na této prestižní škole?
Hodně práce a stresu, a příliš velké zahlcení možnostmi, co by člověk mohl dělat - jak školně tak mimoškolně. Poprvé zde jsem se musela naučit vědomé odmítání zajímavých příležitostí jako zdravý zvyk, který si musím pravidelně připomínat, abych se nezbláznila z toho všeho, co bych mohla dělat a nedělám.
Jak je studium na Oxfordu časově náročné? Jakým způsobem většinou tráví studenti této školy svůj volný čas?
Velmi se to liší předmět od předmětu, humanitní obory mívají méně přednášek, ale zase se od nich očekává více samostatného čtení, vědecké obory mívají mnohem více kontaktních hodin díky seminářům a laboratořím. Já osobně se snažím pracovat plus mínus od 9 do 5 a potom odpočívat, takže to nemusí být časově šílené, ale bývá těžké se tak zorganizovat.:)
Volný čas zde studenti tráví různě, je tu opravdu spoustu možností na mimoškolní vyžití od prakticky jakéhokoliv sportu po divadlo, žurnalismus, charitativní práci, studentskou politiku atd., cokoliv vás napadne.
Studium jsi byla nucena na delší dobu přerušit. Důvodem byly panické ataky. Jak na tvůj psychický stav reagovali učitelé a spolužáci a v jakém okamžiku sis uvědomila, že nejde jen o prudší nával stresu?
Muselo mi být již delší dobu jasné, že to, co zažívám, nemůže být normální, ale pořádně mnou nejspíš zatřásla až epizoda, kdy jsem jednou v noci musela na pohotovost, protože jsem byla vyděšená, že se udusím. Díky tomu se o mých problémech dozvěděla kolejní sestra a učitelé, kteří mě ihned začali povzbuzovat k vyhledání odborné pomoci. Navíc jsem si díky tomu zážitku tak nějak konečně dala povolení, že ten problém smím brát vážně, když jsem s tím musela do nemocnice – to je ale samozřejmě nezdravý přístup způsobený stigmatizací duševních onemocnění.
Máš představu, co konkrétně v tobě nemoc vyvolalo?
Nemyslím si, že to někdy zjistím a nejsem si ani jistá, zda to zjistit jde, vzhledem k množství genetických, hormonálních, nervových, osobnostních a společenských faktorů, které se v duševním zdraví míchají. Mám několik svých malých teoriích o tom, proč se mi to stalo zrovna v té době, ale jediný faktor, ohledně kterého si můžu být jistá, byl velký stres a nejistota z vysokoškolských přihlášek a začátku nového životního období.
Jaký je průběh panické ataky a jakým způsobem se něčemu takovému může člověk účinně bránit? Je vůbec možné se záchvatů paniky nadobro zbavit?
Moje panické ataky probíhají tak, že se velmi rychle začnu cítit vyděšená, rozpláču se, těžko se mi dýchá, cítím tíhu na hrudi, třesu se a nedokážu se soustředit na nic jiného než na silný strach, co cítím. To vše může být odstartováno jen nějakým malým stresorem. Je to naprosto nepřiměřená, vyčerpávající emoční reakce. Nevím, zda se toho někdy nadobro zbavím, ale díky kognitivně-behaviorální terapii, antidepresivům a změně životního stylu v současnosti zažiju panickou ataku asi jednou za pár měsíců (zatímco v mém nejhorším období jsem jich měla několik týdně).
Po přerušení studia ses nestáhla do sebe, ale naopak jsi založila projekt Nevypusť duši, pomocí něhož chceš bořit mýty o duševních chorobách. Co tě k takovému nápadu přivedlo? Myslíš, že Češi duševní choroby stigmatizují, protože o nich nemají dostatek informací?
K nápadu mě přivedlo studium psychologie, britské kampaně podobného žánru, jako např. Student Minds, kterých jsem si všimla v Oxfordu a samozřejmě také mé vlastní potíže. Nedostatek informací je určitě jednou z příčin společenského stigmatu, obzvlášť nedostatek veřejně známých osobních příběhů, které by poukázaly na jinou realitu duševních onemocnění než jen to, co lidé znají z kriminálních zpráv.
Výrazně stoupl i prodej medikamentů, zejména antidepresiv. Jaký máš názor na léčbu duševních poruch za pomoci léků?
Výzkumy ukazují, že k dlouhodobějšímu zlepšení symptomů více napomáhá psychoterapie, která by měla člověka vybavit praktickými radami a schopnostmi na prevenci a řešení psychických problémů z dlouhodobého hlediska. Nicméně léky hrají hodnotnou roli u vážnějších nemocí, jako je např. schizophrenie nebo bipolární porucha, popř. u vážnějších forem depresí a úzkostí, kdy je člověku příliš zle na to, aby se dokázal na terapii soustředit. Já jsem začala brát léky a chodit na terapii zároveň a tato kombinace mi vyhovovala. Nemám s braním léků problém a neměla jsem žádné vedlejší účinky, prostě jsem se po nich jen konečně začala cítit jako normální člověk.
Má podle tebe smysl i uplatňování netradičních metod, jako je např. hypnoterapie?
I když vím, jak je to zrovna v Česku populární, upřímně bych od toho spíše odrazovala. Velkým problémem s alternativní medicinou je to, že není příliš regulovaná či testovaná, takže se v této kategorii může objevit cokoliv od nevinných aromaterapií až po vyloženě škodlivé přípravky či psychologické rady. Když někdy tyto metody testované jsou, tak většinou neukazují lepší výsledky než placebo. To samozřejmě znamená, že to některým lidem pomůže, ale celým smyslem mediciny je to, že má poskytovat spolehlivější a účinnější pomoc než placebo. Chápu ale, že lidé alternativní metody vyhledávají, pokud jsou na ně lékaři nepříjemní, psychoterapie stojí spoustu peněz nebo jejich léky vedou k vedlejším účinkům. Alespoň ale někdo ty vedlejší účinky zkontroloval během dlouhých laboratorních testů, které farmaceutické firmy musí dělat.
Klasická medicina je nedokonalá, ale neustále se přezkoumává a zlepšuje a je to to nejlepší, co máme. Někdy sice musíte párkrát zkoušet, než najdete odborníka, co vám bude sedět, ale stojí za to vyhledat kvalifikované doktory a psychology, kteří dlouhou dobu studovali, spíše než loterii alternativních metod, které může vykonávat i někdo s absolutním minimem znalostí. Nicméně pokud už člověk vyhledá něco ‘alternativního’, dávala bych si pozor na tvrzení o tom, že vám snadno vyléčí všechno, nebo že mají na všechno vysvětlení. To nemají ani nejlepší vědci světa, navíc ‘alternativní’ vysvětlení jdou často proti naprosto základním faktům o biologii a chemii lidského těla.
Máš nějaký vlastní postup, co se týče tzv. duševní hygieny?
Velký vliv má na mě pravidelný denní režim, tak se snažím chodit spát a vstávat v podobnou dobu každý den. Jinak medituji, sportuji a pracovně se snažím soustředit na pár nejdůležitějších priorit, abych mohla každý den večer odpočívat. Nejsou to složité věci, ale dlouho mi trvalo je začít brát vážně a dodržovat.
Co bys poradila lidem, kteří se potýkají s psychickými problémy, ale mají obavy, že je jejich okolí začne vnímat negativně – jako blázny?
Pokuste se najít alespoň jednoho člověka, kterému důvěřujete, a upřímně popište, jak se cítíte a jakou pomoc a podporu byste potřebovali. Třeba jim i ukažte stránku Nevypusť duši jako argument, že duševní zdraví je důležité, týká se nás všech a začíná se o něm více mluvit. Pokud vám vaše okolí podporu neposkytuje, hledejte dál – promluvte si s lékařem, psychologem nebo využijte jednu ze služeb v sekci Kde hledat pomoc na www.nevypustdusi.cz. Hlavně si to nenechávejte jen pro sebe, protože zatajené problémy se budou pravděpodobně jen zhoršovat a efektivní pomoc a zlepšení jsou určitě možné – můj příběh je toho ukázkou. Držím palce.
