Švédský atlet Hans-Gunnar Liljenwall si chtěl uklidnit nervy před výkonem pár pivy, trest ho ale neminul.
Diskuze ohledně tajného užívání zakázaných podpůrných látek mezi olympijskými atlety je v současné době stále poměrně živá. To zejména v souvislosti s jednou z největších sportovních afér moderních dějin, kterou je případ údajného státem řízeného dopingového programu, jehož se měla dopouštět Ruská federace na svých svěřencích. Tato černá kaňka na tváři ruského sportu se výrazně rozšířila po šokujících zprávách Mezinárodní antidopingové agentury WADA, přičemž ta nejaktuálnější z nich, která byla zveřejněna teprve nedávno, tvrdí, že do programu bylo zapojeno více než 1 000 sportovců aktivních ve 30 sportech, díky čemuž si Rusové měli zlepšit šance na medailové pozice během hned několika různých soutěžích jako třeba na letních hrách v Londýně 2012, světovém šampionátu atletů v Moskvě 2013 či v neposlední řadě na domácí zimní olympiádě v Soči 2014.
Tématika dopingu má však sáhodlouhou historii. Dříve v minulosti podobně přísná pravidla a regulace, jakým atleti čelí dnes, pochopitelně neexistovala, sportovci byli v užívání nejrůznějších prostředků na povzbuzení daleko více opovážliví a jeden by se nestačil divit, jaký kuriózní příběh dokázal život občas napsat.
Ilustrační obrázek
Pro lepší ilustraci, nakolik je zvyšování výkonnosti kdejakými látkami spjaté s olympijskými hrami, není od věci uvést, že již v raných počátcích pravidelně pořádaného sportovního klání ve starověkém Řecku se soutěžící údajně posilňovali „lektvary“ obsahujícími tajemné a exotické bylinky či dokonce namletá zvířecí varlata. Díky tomu měli nad svými soupeři získat výhodu a dosáhnout tak lepšího výsledku. To přitom žádná pravidla nezakazovala, jedinci se ovšem nesměli uchylovat k jakéhokoliv druhu záměrného poškozování výkonu ostatních (ať už se jednalo o seslání určité „kletby“ či jiný pokus o narušení soupeřovy formy). Jinými slovy si tak dotyčný mohl k naplnění olympijského kréda „Citius, Altius, Fortius“ (rychleji, výše, silněji) dopomoci jak jen uznal za vhodné, na druhou stranu ale platil zákaz negativně ovlivňovat výkonnost soupeře.
Podivuhodných praktik se nicméně atleti s pomocí trenérů dopouštěli taktéž v rámci novodobých olympijských her. Příkladem za všechny jiné tak může být americký atlet a olympijský vítěz maratonu v roce 1904 Thomas Hicks. Tehdy pod rozpáleným sluncem v necelých třiceti stupních Celsia sice cílovou pásku na první pozici protrhl Američan Frederick Lorz a Hicks doběhl až druhý, jak se ale posléze ukázalo, Lorz část trati absolvoval v autě, a proto byl z běžeckého závodu diskvalifikován. A ačkoliv si Hicks do cíle nepomohl natolik svérázným způsobem jako jeho soupeř, i on měl schované jisté eso v rukávu. Od svých asistentů totiž na 32. kilometru obdržel na téměř smrtelnou dávku strychninu, syrová vejce a brandy.
Strychnin, tedy jed, který v menším množství funguje jako účinný stimulant, byl mezi vrcholovými sportovci na přelomu 19. a 20 století velmi dobře známý a hojně oblíbený, a to i navzdory svému nebezpečnému složení. K oficiálnímu zákazu dopingových látek, které s sebou nesly i značná zdravotní rizika, se však Mezinárodní olympijský výbor rozhodl až v druhé polovině 60. let, kdy už povzbuzující substance měly na svědomí úmrtí jednoho špičkového sportovce – dánského cyklistu Knuda Enemarka Jensena, který na začátku desetiletí uprostřed závodu zkolaboval a následně zemřel. Jednou z hlavních příčin nehody přitom měl být vražedný koktejl obsahující několikero různých látek na zvýšení výkonu připravený jeho trenérem (ačkoliv úmrtí jako takové způsobila fraktura lebky). Letní hry v roce 1968 pořádané v Mexico City se tak (společně se zimními uskutečněnými téhož roku ve francouzském Grenoblu) vůbec poprvé nesly ve znamení antidopingového testování, ze kterého všichni sportovci vyšli „čistí“. Tedy až na jednoho – švédského moderního pětibojaře jménem Hans-Gunnar Liljenwall.
Švédský sportovec Hans-Gunnar Liljenwall
Švédský rodák z města Jönköping na jihu země si tak na své konto připsal ne příliš záviděníhodné prvenství, stal se totiž prvním olympijským sportovcem, který byl diskvalifikován po pozitivním nálezu zakázaných látek. Nejednalo se však o žádná anabolika či steroidy, jak by se mnozí mohli mylně domnívat, analýza odebraného vzorku moči totiž v jeho případě odhalila stopy alkoholu. Ačkoliv první dvě disciplíny (jízdu na koni a šerm) zvládl sportovec bez problému, před střelbou se podle jeho vlastních slov dostavila jemná nervozita, a tak si Liljenwall dal na uklidnění dvě piva. Ta však nakonec znamenala nejen letenku domů, ale také vrácení získané bronzové medaile.
I když pomineme spekulaci, nakolik tento kvašený alkoholický nápoj mohl vůbec reálně pozvednout atletův výkon, co daný případ činí ještě o úroveň bizarnější, je skutečnost, že chemické rozbory moči byly v té době stále ještě v plenkách (zejména v porovnání s dneškem) a vědci pátrali spíše po specifických substancích. Nelze proto vyloučit, že ostatní sportovci určité dopingové látky, které výkon prokazatelně zvyšují, přeci jen v těle měli, ale zkrátka na ně tehdejšími testy nebylo možné přijít. Koneckonců na konto dopingu po zavedení regulací jistý americký vzpěrač v roce 1969 prohlásil: „Když přijdou s testem na jednu látku, najdeme si jinou,“ čímž narážel na tenkrát jakousi novou substanci dovezenou ze západního Německa, kterou údajně spolu se svými kolegy s oblibou používal a testy poslední olympiády ji nemohly odhalit.
Problematika dopingu u profesionálních sportovců soutěžících nejen na olympijských hrách pak v následujících dekádách dále sílila a jak sami vidíme i na aktuální kauze údajného státem řízeného programu zmíněného v úvodním odstavci, potýkáme se s ní i dnes. Nešťastný příběh švédského pětibojaře však nad ostatními případy svojí kuriozitou zřetelně vyčnívá a celý incident se s odstupem času zdá být poněkud úsměvný, ačkoliv samotnému Liljenwallovi, který letos oslavil již 75. narozeniny, zřejmě v tu chvíli příliš do smíchu nebylo.
