Neuvěřitelný příběh odvážného provazochodce.
Příběh Philippa Petita patří mezi ty nejneuvěřitelnější. V době, kdy mu bylo 17 let byl vyloučen už z páté školy, a tak se rozhodl, že si začne vydělávat jako žonglér v ulicích Paříže, kde se pro svůj okázalý styl i proslavil. Bylo to následující rok (1968), kdy teprve 18letý Petit dostal neuvěřitelný nápad. Seděl v čekárně v místní zubní ordinaci, když spatřil novinový článek o navrhované stavbě World Trade Center. Dvojice budov, později přezdívaných „dvojčata“ měla být nejvyšší na světě, a přestože ještě ani nezačala stavba, Petit věděl, že chce jednoho dne překonat propast mezi nimi. Na svůj mistrovský kousek začal trénovat brzy. V červnu 1971 kráčel po provazu nataženém mezi 60 metrů vysokými věžemi katedrály Notre Dame. Tento kousek připravoval celý rok předtím. Doprovázen byl přítelkyní Annie Allix a svým dlouholetým kamarádem Jeanem-Louisem Blondeaum. Annie byla stydlivá 20letá dívka, okouzlená nadšením s kterým Petit prováděl své kousky. Od jejich prvního setkání ji bombardoval květinami a dopisy, než jeho kouzlu podlehla.
Po akci v Notre Dame odcestoval Petit do Austrálie, kde kráčel na laně nataženém mezi 91 metrů vysokými stožáry opírajícími se o most přes Sydney Harbour. Při této příležitosti téměř zemřel, když policie odřízla pomocná lana, která držela hlavní lano napnuté. On se však mužům zákona pomstil, když během zatýkání jednomu z nich ve skrytu ukradl hodinky. Po návratu domů do Paříže v létě roku 1973 si Petit přečetl článek o tom, že World Trade Center je téměř dostavěno a radostnou zprávu ukázal Annie. Ta byla z jeho rozhodnutí vyděšená a snažila se ho zastavit. Dokonce i Petit se zdál nervózní, když odcestoval do New Yorku v lednu 1974, aby si dvojčata poprvé prohlédl. „Ve chvíli, kdy jsem vyšel z metra a podíval se do nebes jsem věděl, že je to nemožné. A tehdy jsem si řekl: Tak jdeme na to!“
Během první výpravy do NY si pronajal vrtulník, aby mohl vyfotografovat World Trade Center z výšky a doma si pak postavit model dvojčat. V následujících měsících se do New Yorku vrátil ještě několikrát, aby zaznamenal každičký detail - kdy lidé vcházeli a vycházeli z budovy, jak byly kontrolovány jejich průkazy a v jakém čase hlídka dělala obchůzky. Nejprve tak byl Petit postaven před řešení problému, jak získat falešnou průkazku. Pomohla mu šťastná náhoda. World Trade Center bylo stále ještě ve výstavbě a jak se Petit protloukal neustále kolem, podařilo se mu šlápnout ploskou nohy na hřebík a byl tak poté nucen chodit o berlích. „A to bylo skvělé. Ochranka mi pomáhala, otevírali mi dveře. Nikdo se mě neptal na průkazku nebo co tam dělám.“ Berle používal i poté, co se mu noha uzdravila a tento skvělý způsob přístupu do věží oslavil tím, že na samotném okraji jedné z nich udělal stojku.
Během dalšího výletu se vydával za reportéra francouzského architektonického časopisu, přičemž dělal rozhovory s mnoha dělníky o podmínkách na střechách budov. To co zjistil ho silně znepokojilo. Věže byly navrženy tak, aby při silném větru byly flexibilní, a to mohlo způsobit kolas Petitova plánu, protože by se jeho lano mohlo dostat do pohybu a shodit ho dolu. Po návratu domů popsal problém Blondeauovi, s nímž pak natáhli na louce lano tak dlouhé, jako bylo zapotřebí na vzdálenost mezi věžemi v New Yorku. Když po něm Petit přecházel, jeho kamarád s podpěrami třásl tak, než se Petit ujistil, že hodlá risknout i tuto překážku.
Ale snad největší výzvou bylo, jak natáhnout mezi dvojčata lano. Velkým problémem byl fakt, že měli v plánu využít ocelové lano, které by bylo silné méně než 2,5 cm, zato však mělo vážit asi čtvrt tuny. Řešení vymysleli poměrně jednoduché. Nějakým způsobem vystřelí vlasec z jedné věže do druhé, načež po něm budou pomalu přesouvat další silnější a silnější lana, než konečně napnou i to ocelové. Ale jak dostat vlasec z jedné věže na druhou? Ve chvíli, kdy už se zdálo, že plány vzdají napadlo Blondeaua něco šíleného. Vlasec vystřelí za pomoci luku a šípu.
S tímto řešením bylo rozhodnuto, že osudové datum bude 7. srpna (august) 1974. Ale jak se dne blížil, začali se obávat o loajalitu dvojice mužů Alana Welnera a Davida Formana, které Petit najal, aby mu pomohli s vybavením a realizací plánu. Petit muže sotva znal a když se setkali v New Yorku, zjistili, že na Welnerovi něco nesedí a Forman vypadal, že je celou dobu pod vlivem marihuany. Jejich obavy byly oprávněné, ale už bylo pozdě hledat náhradu. V pozdních odpoledních hodinách dne 6. srpna naskákala skupina do dodávky a vyrazili v tichém napětí k World Trade Centre, kde se Petit v přehnaných emocích loučil s Annie. „V jeho očích bylo čiré šílenství. Chystal se to udělat a nehleděl na nic.“ Blondeau a Welner se dostali do severní věže oblečeni jako architekti, přičemž si nesli klasickou tubu na architektonické plány, avšak neměli v ní dokumenty ale luk s šípem. V tu samou chvíli vstoupili do jižní věže Petit s Formanen a Jean-Francoisem Heckelem, Blondeauovým kamarádem. Na sobě měli přilby, pracovní úbor a prokázali se falešnými průkazkami, načež se ohlásili, že jdou na střechu pokládat elektrické kabely.
Tlačili velký vozík, v němž ukryli svoji výbavu a poté se výtahem dostali až do 104. patra. A v tu chvíli, kdy začali své nádobíčko rozbalovat, zaslechli blížící se ostrahu. Petit pokynul dvojici mužů ať se schovají, avšak Forman se ve chvíli, kdy zjistil, že bude operovat na nosníku téměř 400 metrů nad zemí, vyděsil a uprchl po schodišti pryč z budovy. Petit a Heckel čekali bez jediného hnutí na setmění, dokud si nebyli jistí, že strážný odešel. Poté vyšplhaly spolu s těžkou výbavou dalších šest pater až na vrchol věže. „Nejkrásnější moment byl, když jsem viděl dvě siluety na druhé věži. Poznal jsem Jeana-Louise a Alana. Dokázali to!“
Pak Petit zvedl ruku na znamení, že je připraven. Blondeau vystřelil šíp s rybářským vlascem na jižní věž, ten přistál, ale Petit nebyl v té tmě schopen ho najít. V zoufalství si sundal všechno oblečení a chodil po věži, než ucítil vlasec, jak se smýká po jeho nahé kůži. Byla stále ještě půlnoc a muži předem odhadovali, že natáhnout ocelové lano na druhou stranu jim bude trvat něco přes tři hodiny. Měli tedy před svítáním spoustu času. Jenže největší nezdar měl ještě přijít. Když nastal čas přesunout ocelové lano z jižní věže na severní, svezlo se a houpalo se mezi dvěma budovami jako obří švihadlo. Blondeau a Welner začali lano marně vytahovat, ale po hodinách se jim podařilo lano srovnat jen o pár centimetrů. V tomto bodě, Welner začal argumentovat, že by to měli vzdát, ale Blondeau nechtěl Petita nechat na holičkách a po hodinách úsilí se mu lano podařilo zakotvit.
V tu chvíli už však svítalo. Na střeše se začala otáčet obrovská mechanická kola - signál, že dělníci brzy začnou chodit do práce. Petit zjistil, že by mohli být objeveni každou minutu a tak se rozhodl. Bylo to teď nebo nikdy. Když vyrazil na lano s 8metrovou vyrovnávací tyčí v rukou, pod věžemi se začaly sbíhat davy. Brzy se tam podle odhadů shromáždilo až 100 tisíc lidí, kteří s němým úžasem sledovali jak petit přechází v neuvěřitelné výšce 400 metrů mezi dvěma věžemi. V jednom momentě si na lano dokonce lehl a povídal si s rackem poletujícím nad ním. Později poklekl a zasalutoval divákům pod ním. Petit byl na laně celých 45 minut a vzdálenost mezi dvěma věžemi překonal osmkrát. Pokaždé když dosáhl jednoho konce, čekající policisté se ho snažili stáhnout na střechu, on jim ale vždy unikl zpět ke středu a smál se neboť věděl, že tam ho pronásledovat nepůjdou.
Vzdal se až poté co mu vyhrožovali, že ho sundají z vrtulníku. Spoutaný a tlačený na schodišti dolu si málem rozbil hlavu. Později popsal své zatčení za nejnebezpečnější část celého dne. Ihned byl poslán do psychiatrické léčebny, odkud ho však brzy propustili s tím, že je mentálně zcela zdravý. Později toho dne byl obviněn z nedovoleného vniknutí do budovy a výtržnictví. Ale jak se zpráva o jeho činu šířila celým světem, autority si uvědomily, že mají v rukou celebritu. Dohodli se tedy, že ho propustí s tím, že uspořádá show pro děti v New Yorku. Po propuštění z vazby byl přivítán jásajícím davem. Mezi fanoušky se našla i fanynka s kterou Petit strávil ten večer. Netrvalo dlouho a s dlouholetou přítelkyní Annie se rozešli. „Viděla jsem Philippa zjistit, co to znamená být slavný. Prožil neuvěřitelný okamžik v životě, který mu ho celý od základu překopal.“
Petitovi je momentálně 66 let a žije se svoji manželkou, herečkou Kathy O'Donnell v New Yorku. Svůj čin, který je nazýván uměleckým zločinem století zdůvodnil slovy: „Když vidím pomeranče, žongluji. Když vidím dvě věže, jdu. Krása toho všeho je v tom, že neexistuje žádné proč.“ O jeho životním příběhu byla natočen dokument Man on Wire, který rozhodně doporučujeme daleko více než film The Walk z minulého roku.
