Miluješ stealth hry? Zde je 12 nejlepších titulů, které tvou vášeň pro plížení a tiché vraždy plně uspokojí

Stín je nejlepším přítelem každého tichého hrdlořeza. Přidejte k tomu opatrné plížení, vypočítavé skrývání a precizní načasování útoku a nepřítel bezvládně leží na zemi dřív, než stačí postřehnout, odkud ze tmy se ta chladná čepel vůbec vynořila. Pokud holdujete právě tomuto stylu hraní, následující článek byste si rozhodně neměli nechat ujít. Připravili jsme totiž pro vás nový herní žebříček, a ten dnešní bude pro změnu zasvěcen nejlepším stealth titulům, které se se žánrem neoddělitelně pojí. Zároveň ale byly vybrány pouze takové hry, ve kterých hraje stealth spíše primární roli a nejedná se jen o jakýsi vedlejší, upozaděný prvek. Assassin's Creed zde tím pádem nehledejte. Vybraná dvanáctka představuje ty nejzásadnější a nejpovedenější tituly žánru a svému favoritovi můžete zanechat dole v anketě hlas. 

12. Manhunt

Začneme pěkně zostra. Manhunt od Rockstaru je bizarní a násilná hra jako asi žádná jiná. První Manhunt přistoupil k žánru poměrně neotřelým a nekompromisním způsobem, což v podstatě znemožnilo hraní všem slabším povahám. Kdo si ale libuje v mučení a tichém, krvavém, bezcitném vraždění virtuálních lidi, Manhunt pro něj byla láska na první pohled. Samotné potoky tryskající krve hře úspěch pochopitelně nepřinesly. Kritiky a hráče zaujala (možná až překvapivě) zábavná hratelnost, téměř hmatatelná atmosféra, realistické zvuky a celkové technologické zpracování hry.   

11. Sly Cooper and the Thievius Raccoonus

Ačkoliv Sly Cooper trilogie příliš mnoho revolučních prvků do žánru nepřinesla, podařilo se jí nabídnou chytlavou a skvělou hratelnost a kladné odezvy na sebe nenechaly dlouho čekat. První díl, Sly Cooper and the Thievius Raccoonus, pochází z dílny americké společnosti Sucker Punch Productions a hned na první pohled zaujal neobvyklým vizuálním zpracováním, které připomíná kreslený film. Hra se vyznačuje odlehčenou atmosférou a žánru tak dává zcela nový rozměr, díky čemuž do svého univerza dokáže hráče velmi snadno pohltit. Sly Cooper se má dokonce dočkat filmové adaptace, která do kin dorazí na začátku příštího roku.    

10. 005

Jednou z vůbec prvních stealth her byl titul 005 pro herní konzoli Sega z roku 1981. Z dnešního pohledu se jedná o zcela primitivní hru, ale čestné místo jí zde díky jejímu historickému významu právem náleží. Hráč se ujímá kontroly nad tajným špionem a jeho úkolem je procházet jednotlivými levely, aniž by si ho všimli nepřátelé. V dalších levelech se zase musí vyhýbat paprskům světla ze svítilen nepřátel a možností bylo také schovat se do krabice. Je důležité zdůraznit, že celý budoucí žánr byl hrami jako je tato silně ovlivněn a dnešní stealth tituly by jen stěží vypadaly tak, jak vypadají, nebýt právě takovýchto průkopnických počinů. 

9. Castle Wolfenstein

Dalším podobným příkladem historických klenotů je o něco propracovanější Castle Wolfenstein, také z roku 1981. Hru vyvinula společnost Muse Software, původně vyšla na osmibitový Apple II a později také na MS-DOS a osmibitové počítače Atari. Ve své době byl CW naprosto revolučním titulem, který podle mnohých stealth žánr vynalezl. Hráč se dostal do role trestance uvězněného v nacistickém táboře, ze kterého musí uniknout. Castle Wolfenstein se stal modlou pro myriády hráčů po celém světě a hlavně byl také inspirací pro tvůrce pozdějších dílů Wolfenstein série.

8. Deus Ex: Human Revolution

Třetí Deus Ex možná není ryze stealth hrou (k bezhlavému prostřílení se hrou vám nikdo nebrání), prvky plížení a tiché zneškodnění nepřátel má ale zpracované tak perfektně, že tento způsob postupu před stylem alá Rambo většina hráčů ráda upřednostní. Hlavní protagonista místo paží disponuje mechanickými augmentacemi (vylepšené náhrady končetin), které si hráč pro svůj styl hraní může přizpůsobit. Stejně tak je hráči umožněno upravit si své zbraně (třeba tlumičem) nebo schopnosti postavy. Pokud chcete projít prostorem zcela nezpozorování, využijete hackování bezpečnostních systémů anebo prolézání větracími šachtami. Možností, jak hrát, je zde přehršel a všechny styly fungují ukázkově.   

7. Mark of the Ninja

Zábavná stealth plošinovka Mark of the Ninja je zářným příkladem toho, že i takto rozšířený žánr je možné dále obohatit, a to i bez AAA týmu. Stačí jen několik dobrých nápadů. Hru vytvořilo studio Klei Entertainment a na pulty se dostala v roce 2012. Kromě líbivého, částečně komiksového zpracování Mark of the Ninja zaujme i bohatou paletou možností, jak hrou postupovat. Hráč si díky nasbíraným bodům odemyká nové schopnosti a předměty, které se pak učí vhodně kombinovat a co nejefektivněji jich využívat. 2D zpracování se dnes už sice tak často nevidí, ale právě o to více jedinečný zážitek si hráč ve finále odnese.

První tři díly Splinter Cell považuji za nejlepší v zatím šestidílné sérii (sedmidílné, pokud budeme počítat i Essentials na PSP) a podtitul Chaos Theory tuto trojici uzavírá. Chaos Theory hráče obeznámí s cílem mise a jak ho dosáhne, je prakticky jen na něm. Hlavní protagonista Sam Fisher je mistr ve skrývání se ve stínech a v tichém vraždění. První díl Splinter Cell byl určitou revolucí v rámci celého žánru a díky svým inovativním prvkům si série vydobyla pozici jednoho z nejoblíbenějších stealth velikánů. Splinter Cell se nesnaží přetvářet práci někoho jiného, ale vytvořil si na scéně svou vlastní identitu, díky čemuž se právem řadí mezi vůbec nejlepší žánrové série.  

5. Dishonored

Dishonored od tvůrců z Arkane Studios si hned po vydání získalo ohromné zástupy fanoušků a není se čemu divit. Hra je to zkrátka výborná. Stealth sice není jediný způsob, jak se dá hrou postupovat, ale pro mě to byl rozhodně ten nejzábavnější a zároveň mi nabízel i větší pocit výzvy. V několika částech jsem byl sice zklamán některými předvídavými momenty v jinak povedeném příběhu, ale celkově jsem si ji ohromně užil. Při druhém průchodu hrou jsem se rozhodl pro akčnější postup, ale z toho jsem už ani z daleka takový požitek neměl. Jednoduše to nebylo ono. Hra kromě charakteristického vizuálního zpracování nabízela také zajímavé postavy a spoustu možností, jak likvidovat nepřátele. Stejně tak bylo možné celou hru projít bez jediného zabití, z čehož jsem byl nadšen, nicméně se mi to nepovedlo. Respektive při třetí hře jsem se domníval že ano, ale achievementem jsem odměněn nebyl, čili jsem to musel i přes velkou snahu někde zpackat. Dishonored je každopádně pro každého fanouška žánru povinnost.

4. Tenchu: Stealth Assassins

První díl série Tenchu s podtitulem Stealth Assassins z roku 1998 poprvé světu náležitě ukázal, v čem spočívá největší síla ninjů, a sice v plížení a nenápadném zneškodňování. Hra nabízela dvě hratelné postavy, Rikimaru a Ayame, které měly své speciální vybavení a vlastnosti. Děj je zasazen do feudálního Japonska a každý z deseti levelů se odehrává v noci, což napomáhalo tajemné atmosféře. Co se týče odezvy ze strany kritiků a samotných hráčů, Tenchu: Stealth Assassins se těšilo velké chvále, a to díky svému unikátnímu pojetí světa ninjů, ale také příběhu a výborné hratelnosti, která člověka nabádala si co nejlépe osvojit techniku ninjutsu. Hru jsem v dětství zbožňoval a právě v takových chvílích mě mrzí, že už nemám starý PlayStation, abych si ji zopakoval.  

3. Hitman 2: Silent Assassin

Zrod série nastal zároveň s příchodem druhého milénia. Hitman se tehdy představil ve hře s podtitulem Codename 47, která nastartovala celou kultovní sérii. Druhý díl, Silent Assassin, vyšel o 2 roky později, tedy v roce 2002, a nejspíš je stále dodnes nepřekonaným vrcholem série, i když například díl Blood Money je jeho silným konkurentem. Hitman se až tolik nespoléhá na krčení se ve stínech, ale spíš na pohyb v převlecích, které mu pomáhají zapadnout mezi nepřátele, bez povšimnutí infiltrovat danou oblast a tam zneškodnit svůj cíl. Jen když o tom píšu, tak mám chuť si hru projít ještě jednou. Perfektní hratelnost, bohaté možnosti vraždění nebo příběh není jediné, čím Hitman zaujal, pochvalu si totiž zaslouží také brilantní hudební kompozice od Jesper Kyda, kterého v zatím posledním díle série, Absolution, nahradil Thomas Bärtsch.

2. Thief: The Dark Project

Série Thief má na poli stealth her jen málo konkurence. Úvodní titul série z roku 1998, Thief: The Dark Project, jako jeden z prvních zakomponoval do hry elementy, které hráč musel při plížení brát v potaz, a sice zvuky a světlo. Hráč se svou postavou při plížení ve stínech musel dávat pozor, na jakém typu povrchu se v daný moment pohybuje. Od toho se totiž odvíjela hlasitost kroků, které mohly hráče snadno prozradit. Podobnými mechanismy se později nechali inspirovat i tvůrci dalších žánrových titulů. Hráč měl navíc k dispozici ukazatel viditelnosti, díky kterému si hlídal, jak dobře je před nepřáteli na světle nebo ve stínu skryt.

1. Metal Gear Solid 

První místo v žebříčku si nevydobyl nikdo jiný než legendární hrdina Solid Snake. Za vznikem mnohadílné Metal Gear série stojí mastermind Hideo Kodžima, který nejenže je díky svým titulům v jistém smyslu praotcem stealth žánru, ale také se stal zdrojem inspirace pro vývojáře napříč celým herním spektrem. MGS se světu v celé své genialitě představil v roce 1998 a zaznamenal úspěch na všech frontách – kritici hru hlasitě vychvalovali, hráči jí doslova propadli a jako na dětskou lásku na ni vzpomínají i po všech těch letech ještě dnes a celosvětově se jí prodalo přes 6 milionů kusů. Pro mě osobně byl MGS vstupní branou do žánru stealth her. Schovávání v kartonové krabici, plížení, plazení, napínavý a ostražitý pohyb kolem radarů nepřátel na minimapě a samozřejmě tiché zneškodňování vojáků. MGS jednoduše nešlo nemilovat.