„V práci sa ospravedlňujem a zhadzujem.“ Alebo ako nás trápi syndróm podvodníka

Nemám na to. A dneska na to přijdou. Ztratím práci a konečně se ukáže, jak neschopný člověk jsem. I takto to může vypadat v hlavě člověka, kterého trápí imposter syndrom (v češtině syndrom podvodníka). Bez ohledu na to, jak strhující jeho úspěchy na první pohled jsou nebo jak dokonalý se jeho život může zdát, je pro něj často veškerý úspěch jen shodou náhod a veškeré chyby jsou fatální. On sám je ve svých myšlenkách absolutní nula.

Jistou formou imposter syndromu jsme si nejspíš prošli všichni. Řada z nás měla pocit, že k nám úspěch přišel tak nějak sám, že jsme udělali zkoušku jen kvůli štěstí nebo skončili v soutěži na lepším místě kvůli neschopnosti soupeře. Část lidí podobné emoce neopouští a dlouhodobě je v jejich vlastní neschopnosti utvrzují. 

„Jádrem syndromu podvodníka je spíš než strach z odhalení porucha sebehodnocení. Jde o způsob, kterým vnímáme a hodnotíme svoje pracovní a osobní úspěchy,“ přibližuje psycholog Tomáš Morávek. Podle něj dochází u syndromu podvodníka k tzv. asymetrickému hodnocení, kdy člověk vidí sám sebe jinak (zpravidla hůř), než jak jej vidí okolí.

Úspěch jako shoda šťastných náhod

„Nízké sebehodnocení nevzniká ze dne na den. Nejvíc se formuje během výchovy a vzdělávání. Ovlivňuje jej například, jak rodiče reagovali na naše neúspěchy či úspěchy. Přísní rodiče mohli třeba nechtěně zasít semínka vnitřních pochybností, protože jsme jako děti byli spíš kritizováni a pochvalu dostali jen za výjimečně velký výkon,“ popisuje Morávek.

„Kvůli tomu mozek začne další dílčí úspěchy vnímat jako nedostatečné, naše sebevědomí se adekvátně nedoplňuje a dojde k jeho poklesu. A ono představuje nějaký zisk po dobře odvedeném výkonu,“ doplňuje.

Imposter syndrom podle něj častěji zažívají lidé, kteří mají prestižnější povolání nebo je jejich okolí považuje za objektivně úspěšné lidi. Právě u úspěšných lidí dochází k výše zmíněnému rozdílu mezi skutečností a jejím vnímání.