Oběti domácího násilí se bojí, že jim nikdo neuvěří. Korunním důkazem jsou přitom ony samy

Na redakci Refresheru se obrátila Aneta (z důvodu bezpečnosti bylo jméno změněno), která dle svých slov žije posledních dvanáct let v nejistotě. Na vině je domácí násilí, jehož strůjcem je její otec. Přestože se situaci doma snažila řešit, vždy se setkala jen s nečinností policie a úřadů.

„V posledních měsících se situace začala rapidně zhoršovat. Policie u nás byla nesčetněkrát a snažila jsem se aktivizovat i OSPOD – mám totiž dva nezletilé sourozence. Řešení je stále v nedohlednu. Správně by mělo dojít k vykázání. To se ale nestalo. Policie vždy avizuje, že příště k němu dojde, ale moc tomu popravdě nevěřím,“ napsala Aneta.

Refresher požádal o komentář advokátky specializující se na domácí násilí Věru Novákovou a Lucii Hrdou.

Táta se s mámou zavřel v koupelně a tam ji mlátil 

„Poprvé jsem na otce zavolala policii, když mi bylo asi 16 let. Tehdy se zamkl s mámou v koupelně a začal ji tam mlátit, viděli jsme to klíčovou dírkou. Když policie přijela, doufala jsem, že si mámu vezmou stranou a zeptají se, co se stalo. K tomu vůbec nedošlo. Zeptali se jí přímo před otcem, takže máma ze strachu nic moc neřekla. Táta nakonec dodal něco ve smyslu, že děti mají bujnou fantazii. Policie pak navrhla, že jestli táta chce, můžou o této situaci informovat přestupkovou komisi, což by znamenalo, že by musel zaplatit pokutu. To otec logicky odmítl. Věřila jsem, že když jsme u tohoto byly přítomny my děti, půjde to alespoň na OSPOD. To se ale nestalo,“ popsala Aneta.

Takový postup jednoznačně není podle advokátky Novákové správný. Po příjezdu na místo incidentu se znaky domácího násilí je totiž policie povinna oddělit násilnou a ohroženou osobu, případně i další přítomné osoby, a hovořit s každou z nich zvlášť. „Je to jednak z důvodu zabránění pokračování v násilí, ale právě i z toho důvodu, že ohrožená osoba i ostatní členové domácnosti mohou mít strach před násilnou osobou pravdivě vypovídat, a policie tak nemusí získat relevantní informace,“ uvádí.
 
Také advokátka Hrdá se domnívá, že došlo k pochybení ze strany policejního orgánu i orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). „Vycházíme-li z informací, které konkrétní osoba poskytla, došlo dle mého názoru k zanedbání. Policisté v tomto případě nevnímají dlouhodobé násilí jako dlouhodobé násilí, ale situaci řeší jako jednotlivé incidenty, které následně skončí na přestupku. OSPOD by dle zákona měl nezletilým udělit tak zvaný status ohroženého dítěte. Orgán by tak následně mohl sám jednat, například podávat návrhy. Nemůže říkat: ,Já nic, já muzikant‘. Pokud je dítě ohrožené, OSPOD má své povinnosti,“ říká.

Přestože ovšem došlo podle Hrdé k zanedbání, upozorňuje, že všechny oběti domácího násilí mají právo na bezplatné služby advokáta – situace, ve které se Aneta nachází, tak dle ní není neřešitelná.

V posledních měsících se situace u Anety doma začala rapidně zhoršovat. K vykázání otce ale přesto nikdy nedošlo. „Pouze jednou tátu odvezli na záchytku. Nadýchal přes jedno promile, byl velmi agresivní, napadl mé dva sourozence a křičel, že je chce zabít. K tomu nedošlo, jelikož se bratr stihl na poslední chvíli ubránit pepřovým sprejem. Policisté slíbili, že přijde nejdříve za 24 hodin a že nás budou informovat, kdyby se cokoliv změnilo. O pár hodin později se k nám někdo začal dobývat. Bouchal do dveří a zvonil. Byl to táta. Volala jsem tedy opět na policii, že mám hrozný strach. Bylo mi pouze řečeno, že táta přece někde musí spát. Pán mi sdělil, že ho máme pustit domů a máme se zamknout v pokoji, protože k nám policie nemůže pořád jezdit,“ popisuje Aneta.

Vykázání je efektivní, ale nelze jej nárokovat

I zde policie podle Novákové chybovala. Správně má totiž mít informace o předchozích výjezdech na místo a na základě toho postupovat. Přestože se vykázání jeví jako efektivní nástroj, Nováková upozorňuje, že se nejedná o nárokový institut a jeho aplikace je na uvážení zasahujících policistů.

„Nicméně zákon umožňuje podat obdobný návrh přímo u soudu, který má pravomoc rozhodnout předběžným opatřením o povinnosti násilné osoby opustit společné obydlí na dobu jednoho měsíce. Návrh může podat kterákoliv osoba, která žije s násilnou osobou ve společné domácnosti, a to i nezletilé dítě,“ dodává advokátka s tím, že o návrhu je soud povinen rozhodnout do 48 hodin.

Předběžné opatření lze následně prodloužit, a to až na šest měsíců. Pokud by agresor předběžné opatření či vykázání nerespektoval, může být jeho chování posuzováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.

Stížnost na postup konkrétního policisty lze podat k odboru vnitřní kontroly, případně i trestní oznámení ke Generální inspekci bezpečnostních sborů či příslušnému státnímu zastupitelství. Trestní oznámení je ale možné – s ohledem na nečinnost policistů – podat přímo na násilného otce na příslušném státním zastupitelství, a to jak písemně, tak ústně.

„Dle popisovaných okolností by násilné jednání otce již mohlo dosahovat intenzity a závažnosti trestného činu. Státní zastupitelství je povinno oznámení přijmout, vyhodnotit a následně dát pokyn policejnímu orgánu k zahájení trestního řízení a provedení dalších potřebných úkonů, včetně ochrany obětí násilí,“ dodává.

„Momentálně je mi z celé situace velmi smutno. Raději si ani nepředstavuji, kolik lidí je v podobné situaci jako my,“ uzavírá Aneta.

Obě advokátky Anetě doporučují vyhledat odpovídající a dostupnou pomoc nejlépe specializovaného advokáta. Obrátit se lze také například na intervenční centrum či některou z neziskových organizací specializujících se na problematiku domácího násilí.