Recenzujeme album Johnnyho Deppa a Jeffa Becka.
Johnny Depp má za sebou důležité životní období. Poté, co ve Washington Post vyšel článek o tom, že se měl dopustit sexuálního násilí, přišlo jeho stažení ze série Fantastických zvířat a Depp se i se svými filmy ocitl na hranici společenského vyloučení. Jeho následný soudní spor s bývalou partnerkou Amber Heard ukázal, že jej většina veřejnosti bude milovat a pravděpodobně se klonit k jeho verzi příběhu, i kdyby před zákonem prohrál. Po překvapivé výhře odešel ze soudní síně možná i jako ještě větší hvězda, než jakou byl kdy dřív.
Johnnymu se otevřely dveře zpět do showbusinessu (kromě smluveného natáčení pro Netflix se v poslední době spekuluje o návratu do série Pirátů z Karibiku) a může se s klidným srdcem vrátit i ke své největší lásce – hudbě. Ve spojení s legendárním Jeffem Beckem zkouší Johnny Depp otevřít novou životní kapitolu a vydává první album, pod kterým je společně s bývalým kytaristou Yardbirds podepsaný.
Z pódia pod světla filmových reflektorů
Depp se k vydání alba 18 uchyluje krátce po skončení soudní pře s Amber Heard, během které na jednotlivých písních pracoval. Pro fanoušky představitele Jacka Sparrowa nebo Střihorukého Edwarda se není čemu divit. Hudba je známou Deppovou vášní a dávno předtím, než jako herec prorazil, aspiroval na to stát se muzikantem. V průběhu své kariéry se podíval do studia s Oasis, Alicem Cooperem nebo Aerosmith.
Velký hudební fanoušek Johnny se dokonce skrz svoje relativně obstojné muzikantské schopnosti dostal i do hollywoodské superskupiny Hollywood Vampires, kde stál na jednom pódiu s největšími legendami rock and rollu a hrál jeden cover slavných vypalovaček za druhým. Některé lépe, jiné hůře.
Když se dostal do jednoho z nejintenzivnějších období svého života (v tom špatném smyslu slova), kytara na stěně, staré nahrávky a textařský bloček mu, zdá se, vytvořily skrýš, kde může svoje emoce filtrovat.
Zas*aně smutná přehlídka
Není náhoda, že se Johnny Depp při tvorbě svého prvního téměř sólového alba spojil se slavným bluesrockovým kytaristou Jeffem Beckem. Když se muzikanti v roce 2016 setkali poprvé, našli v sobě spřízněné duše. Beck tehdy jejich společné hudební sessions popsal tak, že mezi nimi prostě něco sepnulo. A když ono něco mezi muzikanty sepne, dost často jim to něco nedá a dřív nebo později spolu začnou tvořit.
Z různých sestřihů ze studia a celkového Deppova kytarového i pěveckého projevu navíc přímo sálá láska k blues a ke klasickému rocku, a s kým jiným se tedy spojit než s jedním z největších jmen žánru. Jeffovo a Johnnyho společné album 18 tak vzniká jako kolaborace kytarového čaroděje a jeho fanouška.
Právě Deppova dětská radost z hudby je hlavním spojovacím prvkem celého alba, které se z většiny skládá z coverů známých bluesových nebo jazzových i rockových písní v kombinaci se dvěma autorskými tracky. Radost, kterou bychom rádi pozorovali u dítěte, jež zrovna objevilo svůj nový koníček, bohužel v kontextu alba téměř šedesátiletého herce působí spíš smutně než hřejivě.
Nesoudržné kolo štěstí
Za pomoci třinácti písniček popisuje Depp svoje strasti z pozice trochu zasněného a trochu smutného stárnoucího muže, který vzpomíná na chvíle, kdy mu bylo dobře, a na všechno, co mu dřív dělalo radost.
