Ženy jsou pro české rappery „spotřebním zbožím“, tvrdí autor výzkumné práce Petr Adámek (Rozhovor)

Odborných prací, které by se zaměřovaly na maskulinitu a sexismus v českém rapu, není v českém akademickém prostředí opravdu mnoho. Při pátrání po tom, zda se problematice někdo věnuje, vyskočí jen jediná práce. Jejím autorem na oboru genderová studia Katedry sociologie Masarykovy univerzity byl Petr Adámek.

Sexismu v českém rapu jsme se již věnovali, proto jsme se rozhodli, že se s Petrem sejdeme, pohovoříme o jeho práci, konfrontujeme jej s jejími výsledky a seznámíme s našimi poznatky. 

Jak s odstupem času vnímá maskulinitu a sexismus v českém rapovém prostředí? Jaké jsou charakteristiky těchto souborů vlastností? A který rapper je podle něj nejvíc vykazuje? Dozvíš se v textu.

Za jak velkého posluchače či fanouška rapu se považuješ?

Za malého. Pro mě byl rap zajímavá součást hudby, kterou poslouchám. Poslouchám totiž všechno. Rap poslouchám asi tak jako Mozarta. To znamená, že zhruba jednou měsíčně mám pocit, že si chci poslechnout třeba pětihodinový set věcí, které na mě různě, ať už na YouTube, nebo na Spotify, vyskakují. Pak jdu zase od toho.

Podle socioložky Anny Oravcové „sexismus nalezneme ve všech formách a vyjádřeních populární kultury“. Proč tedy rap, a ne jiné téma, které ti je bližší?

Přivedla mě k tomu konkrétní situace, kterou byl beef Maniaka s Maratem, což se mi doposud jeví jako nejlepší beef na české scéně. Hrozně mě bavil Maniakův rap. Říkal jsem si, že dost explicitně vyjadřuje hodnoty toho, co je dobré. To znamená, jak by měl člověk, tedy muž a rapper, vystupovat a co je špatné, což lepí na svého oponenta. Je zde jasně vidět, jaké postoje a hodnoty jsou nutné k tomu, aby byl člověk dobrým rapperem.

Pojďme si tedy práci rozebrat. Hodně v ní pracuješ s pojmy maskulinita a sexismus. Začneme od maskulinity, jak bys ji definoval?V práci ji definuji jako soubor znaků, které ukazují, co znamená být mužem. Bavíme se o pozici muže ve společnosti, na to navázané vztahy, zkušenost se sebou, s okolím, se svou tělesností a s kulturou, ke které se to vztahuje. Jedná se prakticky o definici, kterou používá Connell.

V práci se často objevuje pojem hegemonní maskulinita. Vysvětlíš, jak se liší od té obecné?

Jedná se o sociologickou teorii, která říká, že se maskulinita dá dále rozdělit na různé typy maskulinit. Hegemonní maskulinita je zaštiťujícím pojmem pro různé typy maskulinit, které se od ní odvozují. Mluvíme o nejvyšší maskulinitě u člověka, jenž má prakticky vše, po čem běžný člověk touží. Může jezdit na jachtě, mít tam modelky, spoustu peněz a může cokoliv, co my jako běžní lidé nemůžeme.

My ostatní se nějakým způsobem k této maskulinitě, kterou může například představovat Elon Musk nebo Cristiano Ronaldo, vztahujeme. Jedná se totiž o prakticky nedosažitelné ikony v našich životech. Dokonce se k jejich maskulinitě nějak musíme vztahovat a zároveň si musíme najít svou vlastní maskulinitu, jež nějak s tímto „megaobrazem“ pracuje.

Když jsem poslouchal rap, tak jsem se nechával unést a moc jsem nepřemýšlel nad tím, co dostávám do hlavy. (...) Je fakt, jak je rap prakticky pouze o konstrukci maskulinity. Narazil jsem jen na pár výjimek, které by nebyly čistě egoistická záležitost.

 
Které maskulinity jsou od ní odvozené?

Jak jsem naznačil, maskulinita je postavena na hierarchii. Podle toho, kam my následně patříme, tak takový typ maskulinity vytváříme. Její typy jsou celkem čtyři, kromě hegemonní existuje komplicitní maskulinita podřízená a marginalizovaná. 

Komplicitní nemá výhody té předchozí, ale má spoustu dalších výhod a hlavně je nadřazená těm níže. Můžeme například říct, že je nadřazená maskulinitě gayů, která v této teorii spadá mezi maskulinity podřízené. Tato teorie pracuje s tím, že gayové mají svůj specifický typ maskulinity a ta je jiná i z toho důvodu, jak se vztahují k mužům a ženám. 

Posledním typem je marginalizovaná maskulinita, která se dá nejlépe popsat jako maskulinita menšin. V českém prostředí jsou to obvykle Romové, v americké společnosti zase Afroameričané. Tito lidé jsou odlišní od většiny, je na ně nalepena jistá nálepka, ke které se pojí představy a předsudky. Všechny maskulinity navíc mohou odvozovat svou hodnotu tím, že se vymezí vůči jiným lidem, specificky ženám. 

Můžu to upřesnit na příkladu. Komplicitní maskulinita například nemá výhody té hegemonní, ale člověk, který do ní patří, se může vymezit například jako: „No jo, ale aspoň nejsem teplej. Jsem hetero, a navíc jsou tady ty ženský.“ Jedna maskulinita se považuje za lepší než druhá. Ve chvíli, pokud nepatříš do maskulinity, která má někoho pod sebou, můžeš mít pořád pocit, že máš pod sebou feminitu. Takto společnost obecně funguje a dá se to vysledovat z běžné reality.