Veterinárka Barbora Elbadrawi Čechurová v Egypte zachraňuje zranené a choré zvieratá. „Kruté chovanie niektorých ľudí k zvieratám ma šokovalo. Akoby sa vo všetkej tej bezohľadnosti a sebeckosti vytratila empatia a súcit,“ hovorí v rozhovore pre Refresher.
Po zhruba hodině a půl dlouhé cestě z Prahy se s veterinářkou Barborou Elbadrawi Čechurovou potkávám na vlakovém nádraží. „Vy se psů nebojíte, že ne?“ ptá se mě hned po představení a optání se na cestu. Ba naopak, s plnou taškou plyšových prasátek a všemožných ňamek se jich už nemůžu dočkat. Rozhovor nám tak příznačně rámovalo štěkání na kolemjdoucí a vyžadování se drbání na břichu.
Mladá veterinářka celý svůj život zasvětila tvorům, kteří se nemohou sami bránit. Nemohla by žít s vědomím, že někde trpí zvířata a ona si žije svůj pohodlný život. V pomáhání nalezla smysl života. Sama si přitom vytrpěla dost, po osudové dovolené v Egyptě bojovala o vlastní život.
Co vás v Egyptě nejvíce šokovalo?
My v Evropě žijeme se závojem přes oči, který nám nikdo na běžné turistické dovolené v Egyptě nesundá. Ani já jsem ten „jiný“ Egypt jako turistka neviděla. Neuvidí jej ale ani cizinci, kteří žijí v upravených rezidenčních čtvrtích Káhiry, izolovaných od běžného života.
V žádném případě nechci paušalizovat, všude na světě jsou dobří a zlí lidé a každý může mít trochu jiné zkušenosti, které se liší místo od místa. Pravdou ale je, že koncentrace toho negativního mě šokovala. Některé děti si dokážou hrát na ulici tak, že štěňatům uřezávají uši a ocasy, hází po nich kameny nebo je bijí. Viděla jsem také, jak děti našly mrtvou kočku – šlo o kočku z okolí, kterou dobře znaly – ale nebyla tam žádná emocionální reakce, žádná lítost, soucit, prostě jako kdyby tam ležel jen další odpadek na ulici.
Všechna trpící zvířata, s kterými jsem se setkala, si nesu v srdci, stávají se mou součástí.
Znám případ, který šokoval i egyptské záchranáře zvířat – odehrál se v rezidenční čtvrti, kde žijí bohatí a vzdělaní lidé. Někdo svázal psovi všechny čtyři nohy a nechal ho svému osudu. Bylo to u křižovatky v blízkosti školy. Denně kolem něho chodily matky s dětmi do školy. Hned vedle byl také bezpečnostní check-point se strážci. Za celý týden tomu chudákovi nikdo nepomohl, přitom zde prošly stovky lidí. Když se ho po týdnu jeden pán rozhodl zachránit a žádal strážce o něco ostrého na přeřezání provazu, odpověď zněla, ať ho tam nechá. Pejsek brzy na to zemřel dehydratací. Denně chodit kolem bezmocného, svázaného, trpícího tvora, ležícího bez vody a stínu na přímém slunci v 50 stupních, pomalu umírajícího dehydratací a hlady. To je naprostá ztráta soucitu. Bezcitnost a ignorance. Tohle mě děsí. Věřím totiž, že soucit s trpícím živým tvorem je součástí lidství a měl by v nás být přirozeně od narození.
Vždy jsem věřila, že každý člověk se rodí s dobrým srdcem. Utrpení, kterého jsem byla dennodenně svědkem, mě ale z této naivní představy vyléčilo.
Bohužel podobně drastických případů je hodně… V odpadcích poblíž káhirské veterinární univerzity se našli umírající psi ještě s kanylou v noze nebo v odpadcích vyhozené tělo matky zlatého retrívra, u něho deset živých štěňat a živý pes, pravděpodobně otec štěňat. Na klinice jsem léčila asi dvou měsíční štěně nalezené na ulici – mělo amputovaný ocas a nějakou šňůrou polozašitou díru do břicha. Ještě žilo. Někdo si na fenečce zkoušel kastraci a pak ji vyhodil. Případů psů, na kterých si někdo něco zkoušel, a pak je s rozpadlými ranami a zničenými končetinami vyhodil na ulici, znám více.
Opět nechci zobecňovat, ale hodně lidí si v Káhiře pořizuje psa kvůli „image“, egu. Musí to být čistokrevné plemeno, teď „frčí” husky, rotvajleři. Když pes vyroste z roztomilého štěněte, dost často se ho pak sami majitelé bojí. Někdo je tak rovnou vyhodí na ulici, zvlášť když jsou nemocní. Jiní je nechávají na střechách domů, často bez vody, jídla a stínu – asi si dovedete představit, kolik je tam v létě na rozpálené střeše a přímém slunci, stupňů. Odloží je tam jako starou skříň.
Úpadek civilizace začíná morálním úpadkem. Ten se odráží i v tom, jak se chováme k bezbranným zvířatům.
Třeba pejsek James je takovým typickým příkladem. V srpnu ho nechali na střeše domu, mohlo tam být k 60 stupňům. Byl tam bez stínu a bez vody několik dní. Nemohl to vydržet, a tak radši skočil. Ze sedmého patra. Majitel ho nechal ležet tam, kam dopadl. Měl otevřenou zlomeninu, která hnila, zraněnou krční páteř. Po dalších dvou dnech ho našli lidé z útulku a odvezli s sebou. Mohli mu ale maximálně píchnout antibiotika, zlomenou nohu bohužel ani nezafixovali. Pak se dostal k nám na kliniku. Svůj boj o život vyhrál, i když o nohu přišel – adoptovala si jej má sousedka v Čechách. I přes svou traumatizující zkušenost James lidi stále miluje, stal se z něho úžasný bodyguard malých dětí, povahově opravdu výjimečný pes.
Jaký případ z kliniky vám nejvíce utkvěl v paměti?Nikdy nemohu zapomenout na šokující případy psů politých kyselinou. O tom mám problém mluvit do teď. Normální člověk nemůže pochopit, proč to někdo udělá. Kyselina rozežírá tkáně ještě dlouho, výplachy nestačí, navíc tyto psy nikdo akutně neošetřil. Všechny měkké tkáně jako svalstvo, cévy a nervy, vazivo, šlachy odumírají, zůstanou jen narušené kosti. Odumřelé tkáně pak hnijí a způsobí sepsi, o extrémní bolesti nemluvě. Je to strašný pohled. Většina těchto psů nepřežila.
Takto zmrzačení, nesmírně trpící psi se našli například v tamním petshopu. Majitel obchodu údajně nebyl ten, kdo je polil, ale neposkytl pomoc a tři týdny je nechal doslova hnít zaživa. Třeba ještě přežijí, bude je moci prodat a vydělat si. Poslali jsme tam pak kontrolu a kvůli řadě administrativních nedostatků aspoň zaplatil vysokou pokutu. Zákony na ochranu zvířat a proti týrání zvířat v Egyptě chybí, takže pro toto by potrestán být nemohl, kvůli nepovolené reklamě a chybějícím papírům však byl.
Setkala jsem se také s případem, který měly na svědomí zřejmě děti, kdy štěně „prošpikovaly“ skrz řitní otvor železnou tyčí.
Vždy jste chtěla být veterinářkou?Už od malička jsem měla velmi silný vztah ke zvířatům a chtěla jsem s nimi pracovat. Snažila jsem se zachránit každé zvíře v nouzi. Později mě zajímala i medicína lidská, ale jsem moc ráda, že jsem si vybrala jednoznačně veterinu. Měla jsem také velké cestovatelské sklony, kdykoli to šlo, vyjela jsem za hranice – často i v rámci stáží například do Spojených států či Německa.
Po studiu jsem byla na soukromé stáži ve Spojených státech, kde jsem si chtěla udělat rezidenturu v oblasti chirurgie malých zvířat. Bohužel osud tomu chtěl asi jinak a objevily se překážky. Z USA jsem se pak vrátila na čas sem, abych si zařídila vše potřebné a mohla se následně plně věnovat své práci. Mezitím jsem ovšem ještě v roce 2010 odjela na dovolenou do Egypta.
Což byla vlastně dost „osudová“ cesta…Asi jako každý, i já s mým bývalým přítelem jsme chtěli vidět pyramidy. Vyrazili jsme tedy turistickým autobusem z Hurghady do Káhiry. Cestou zpátky jsme ale měli nehodu. Jsem si jistá, že šlo o chybu řidiče, byla tma, na silnici byl písek a on jel hrozně rychle. Autobus se dostal do smyku a řidič nezvládl řízení. Pak už si jen pamatuji, že se převrátil na bok – zrovna na stranu, kde jsem seděla. Potom už mám tmu, ale vím, že vyletěl ze silnice a párkrát se roloval z kopce dolů. Bylo tam od osmi do dvanácti mrtvých, každé noviny psaly něco jiného.
Procitla jsem až v nemocnici, byla jsem v kómatu a bylo to se mnou opravdu zlé. Lékaři mi moc šancí nedávali. Trvalo mi přes dva roky plné fyzioterapie, rehabilitací a léčby bolesti, než jsem byla schopna se vrátit zpět do relativně „normálního“ života a být opět soběstačná. Bohužel můj život už nikdy nebude takový jako dřív kvůli trvalým následkům a jimi způsobeným bolestem.
Po třech letech jsem se do Egypta vrátila, abych poděkovala lékařům, kteří mi zachránili život.
A pak začala vaše veterinární „mise“ v Egyptě?Manžel si myslel, že mě potěší, když mě v Egyptě vezme do místního útulku. Bylo to ale pro mě naprosto úděsné, ještě snad horší než celá ta nehoda. Takové utrpení jsem si nedokázala představit ani v těch nejhorších snech. Viděla jsem trpící zvířata s otevřenými ránami, obnažené kosti koukaly ven.
Všude masařky, jejich vajíčka, hnilobný zápach. Nevěřila jsem, že taková zvířata vůbec mohou ještě dýchat, žít. Celou dobu jsem tam brečela. Mezi tím vším běhala štěňata a lízala hnis z těch ran.
Tehdy tam bylo pár stovek psů, dnes je v tomto útulku už přes 1 700 zvířat. K jídlu dostávali vodu s rýží, plesnivý chleba, kosti a zbytky masa, které se v horku rychle kazily. Nyní se však situace v útulku už naštěstí zlepšuje, musím uznat, že se snaží a péče o psy je rozhodně lepší, dokonce začali krmit granulemi. Aspoň tedy, co mohu říci o tomto konkrétním útulku. Některé útulky patří mezi ty lepší, některé jsou horší a některé jsou doslova katastrofické.
Co se dozvíš po odemknutí?
- jak to vypadá v egyptských útulcích, kde se mortalita štěňat pohybuje okolo 95 %;
- jakým způsobem se na utrpení zvířat podílí i veterináři a úřady;
- jak a proč se Barbora rozhodla založit veterinární kliniku;
- jak těžké je uspat zvíře, které nemá žádnou, nebo jen velmi malou naději;
- o práci dobrovolníků, a jak nabídnout pomocnou ruku.
